Animace

HomeO mněBlogKontaktVěže...Přihlásit

Jak se Maxim Gorkij mýlil

Datum:

2008-12-07

Čas:

09:32:21

Zobrazení:

1874

Reakcí:

0

Uživatel:

andrej

Kategorie:

Reakce a komentáře

„Člověk — to zní hrdě.“ Tento známý citát slavného klasika jistě každý z nás už aspoň jednou slyšel. Někdy ovšem přijde chvíle, kdy si na něj vzpomenu a hodně mě zamrazí v zádech. Naposledy to bylo zrovna dnes, kdy jsem si přečetl nevinně vypadající článek v Lidových novinách.

Předem bych asi měl zdůraznit, že nemám vůbec nic proti výzkumu stárnutí. Nic nenamítám ani proti pokusům takovému procesu zabránit. Přesněji, kdo nevěří v žádnou vyšší moc, nemá s takovým výzkumem žádný problém. Kdo v ni věří, jistě nepochybuje o tom, že příslušná entita, ať už ji nazveme jakkoliv, dokáže naprosto přesně regulovat naše možnosti poznání. Pokud tedy něco lze prozkoumat, není důvod takový výzkum považovat za „nesprávný“. Tutéž myšlenku lze ilustrovat jednoduchým příkladem z každodenní reality: Používám-li rozumný operační systém, tedy UNIX, a smím-li přečíst nějaký soubor, pak nemám sebemenší důvod pochybovat o správnosti či legitimitě takového úkonu. Kdybych ho číst nesměl, operační systém by mi to neumožnil. Z tohoto pohledu tedy lidskému poznání nestojí vůbec nic v cestě...

Moment! Opravdu? Umím si živě představit, jak teď pozorný čtenář kroutí nevěřícně hlavou. Kde je v mé úvaze chyba? Chyba je v tom, že jsem uvažoval pouze o čtení. Vůbec jsem se nezamyslel nad zápisem. Podřadné operační systémy, v nichž se děje kdeco, jsem rovněž nevzal v úvahu. Konečně se dostávám k jádru věci, tedy k tomu, co mě v příslušném článku tolik šokovalo: „V jedné studii prokázal, že myši, které vystavil silné radiaci a zároveň jim podával sirtuin SIRT1, přežívaly výrazně déle než ozářené myši, jimž vědci porci sirtuinu odpírali.“

Jednoduché konstatování, za kterým se skrývá nepředstavitelné utrpení tvorů nám poměrně blízkých, kteří vnímají bolest podobně jako my. V přírodě najdeme obdobu něčeho takového snad jen v říši hmyzu, kde jeden živočich požírá jiného celé dny zaživa. Není mi ovšem známo, že by nějaký predátor z říše savců působil své kořisti něco podobného. Slavný myslící tvor se chová hůř než hmyz, protože své počínání nemůže v tomto případě ospravedlnit potřebou zachování druhu.

Dlužno podotknout, že nejsem odpůrcem pokusů na zvířatech. Díky těmto pokusům získala medicína poznatky, které vedly k záchraně spousty lidských životů. Nicméně jsem přesvědčen, že s pokusnými zvířaty musí být zacházeno humánně a nesmí být dlouhodobě vystavena silným bolestem. Smrt na nemoc z ozáření patří k nejbolestivějším zážitkům, jaké si lze představit.

Velmi křiklavý případ týrání zvířat lze najít už v poměrně dávné historii vědy. Biolog Lazzaro Spallanzani nechápal, jak mohou netopýři létat v naprosté tmě. První hypotéza se bohužel netýkala sluchu. (K omezení sluchu stačilo „pouze“ zalití uší netopýra horkým voskem...) První hypotéza počítala s tím, že netopýr vidí světlo, které my nevidíme. Spallanzani neváhal vypíchnout netopýrovi oči žhavou jehlou jen proto, aby nakonec tuto hypotézu mohl vyvrátit a pokračovat ve svém děsivém výzkumu dál. Nabízí se naprosto jasná otázka: Skutečně má poznatek, že se netopýr za letu řídí sluchem, tak velký význam pro přežití lidí, aby ospravedlnil takové zacházení s živým tvorem? Na to mám vcelku jasný názor: Ne.

Naneštěstí ani dvacáté století nepřineslo v tomto ohledu pokrok. Dokonce se dá říct, že se situace v jeho první polovině zhoršovala až do doby, kdy některé státy běžně experimentovaly s lidmi. Záměrně nemluvím konkrétně o Německu. Novější historické studie hovoří jasně o tom, že něco mnohem horšího, lze-li si to vůbec představit, se dělo v Japonsku, přesněji řečeno na čínském území okupovaném Japonskem. Druhá polovina dvacátého století už přinesla jisté zlepšení. Pokusnými objekty přestali být lidé, pokud neuvažujeme Sovětský svaz a jiné totalitní země. Zejména v 60. a 70. letech se veřejnost poprvé začala zajímat o pokusná zvířata a zacházení s nimi. I přesto se v době poměrně nedávné stalo něco takového. Neumím si představit, jak by mi asi bylo, kdyby mi někdo voperoval srdce prasete a pak sledoval, jak můj organismus sám sebe rozkládá zaživa. Tisíce živočichů člověku velmi blízkých něco takového zažily. Nebo spíš něco mnohem horšího. Nikdo jim totiž nedal analgetika a nikdo je nedržel za ruku, když jim bylo nejhůř.

Svět, který často označujeme za skutečný (přestože nejspíš skutečný není), tedy rozhodně nevypadá jako UNIX. Spíš ho lze přirovnat k napodobeninám operačních systémů, které produkuje a skrz lež a korupci prosazuje jistá nejmenovaná firma. Každý uživatel si zde musí sám určit meze svých možností. Když něco smí udělat, nedává mu to ani špetku jistoty, že nikomu neublíží. Proč tuhle zcela jasnou záležitost tak moc zdůrazňuji? Každému je přece jasné, že krást a vraždit není správné, přestože je to technicky možné. Pozor, už podruhé tu schválně uvádím polovičatou úvahu, ve které něco chybí. Co to bude tentokrát? Potíž je v tom, že jsem zmínil pouze zločiny páchané na lidech. Němý a bezbranný živočich má situaci o poznání těžší. Kde není žalobce, není ani soudce.

Nikdy mě nenapadlo, že jednou budu o něčem podobném psát. Každý z nás už nejspíš o této problematice četl. Bylo by hloupou iluzí myslet si, že se dnešní pokusy na zvířatech obejdou bez bolesti, jakou si stěží dokážeme představit. Nicméně když vidím zprávu o něčem tak děsivém zapsanou v podobě jedné obyčejné věty, jednoho ledabylého konstatování, začne se ve mně všechno vařit. Nemůžu uvěřit, že právě tohle je nezbytné nebo alespoň prospěšné, natožpak správné.

Odpovědět

| Platné XHTML a CSS| | Prohlížeč: Gecko (Firefox), KHTML (Konqueror) | | Počítadla: 284420 zobrazení, 16624 IP adres |