Animace

HomeO mněBlogKontaktVěže...Přihlásit

Za Prahu kulturní? Děkuji, nechci!

Datum:

2008-05-24

Čas:

02:12:45

Zobrazení:

3399

Reakcí:

1

Uživatel:

andrej

Kategorie:

Reakce a komentáře

Před několika týdny ke mně dolehly zvěsti o petici „za Prahu kulturní“. Při čtení textu této petice se mi ovšem zvedal žaludek. (Samozřejmě jsem ji nepodepsal.) Aby lží nebylo málo, objevil se nedávno zajímavý klip s podobnou tematikou. Nejzajímavějším zdrojem informací po mě však byl průběh jednání Zastupitelstva hlavního města Prahy o zmíněné petici. Právě z něj vychází mnohé z následujících úvah, které se zdaleka neomezují pouze na otázky kolem petice a kolem pražských divadel.

Rozhodl jsem se téma kulturních dotací pojmout obšírněji. Nemám v úmyslu urážet něčí kulturní cítění. Předem zdůrazňuji, že nemám nic proti filmu, divadlu nebo kultuře obecně. Pouze jsem chtěl sepsat několik myšlenek, které mě napadly již před mnoha lety a které v souvislosti s nedávnými událostmi získaly na aktuálnosti. Jde zkrátka o jakýsi soupis toho, co mě v českém prostředí ve spojitosti s kulturou silně irituje.

Názory pana radního Richtera

Pro mě z odkazovaného klipu i z diskusí, které k jeho vzniku vedly, jasně vyplývá jeden jediný závěr: Pan radní Richter má v drtivé většině případů pravdu. Většina jeho rozhodnutí musela nutně vést k výraznému zlepšení situace v resortu kultury. Nevidím důvod pro jeho odvolání. Naopak by stálo za úvahu odvolat mnohé další radní, jejichž resorty, nesrovnatelně důležitější než kultura, byly ve prospěch kultury ochuzeny o nezanedbatelné prostředky.

Uvedu hned na úvod jednu podstatnou myšlenku, na které je celý tento blogpost založený. Stát, v němž vládne nesprávné a iracionální uspořádání hodnot a v němž kultura dostává přednost před zdravotnictvím nebo dopravou, není vhodným místem k životu. Takový stát dělí od totality pouhý krůček. Dokud v této zemi bude existovat třeba i jeden jediný těžce nemocný člověk živořící z životního minima či jedna jediná nebezpečná křižovatka, veškeré kulturní dotace by měly být NULA. Náš zvrácený svět ovšem tuto základní hodnotu nevidí a nevnímá. Rozpočet Evropské socialistické unie na takzvanou kulturu dosahuje děsivých rozměrů a nezdá se, že by se situace měnila k lepšímu. Nezbývá než doufat, že se někdo, kdo má vliv a moc, proti této zvrácenosti dříve či později postaví. Například tento názor mi dává naději, že zdravý rozum a lidskost pořád ještě žijí.

Nemohu nezmínit, že některými svými výroky mě pan radní Milan Richter přímo šokoval. Rád bych zde některé z nich odcitoval. Nepochybuji, že případného čtenáře zamrazí v zádech stejně jako mě, když jsem zápis z jednání zastupitelstva četl poprvé. Pan Richter například řekl:

Mrzí mě, pane kolego Pešáku, také nebudu podporovat, aby se tyto peníze významnou měrou přesunuly do zdravotnictví, i když to chápu. Jsem radní pro kulturu a budu na tom trvat. (Potlesk)

Ano, vidíte dobře... Potlesk!!! Je to vůbec možné? Ale jistě, jde totiž o typické davové chování. Hitlerovi taktéž tleskala plná náměstí, ať řekl sebehorší a sebeděsivější nesmysl. Výrok o zrušení všech pražských nemocnic ve prospěch kultury by nepochybně vyvolal ještě větší ovace. Ptám se sám sebe, zda ještě pořád žiji v téže České republice, kde jsem strávil dětství. Čím dál častěji mám pocit, že svou zemi nepoznávám. Omezme zdravotnictví a zatleskejme! Rozum šel spát.

Tady máte snižování rozpočtu z r. 2007 na r. 2008 za jednotlivé oblasti na Magistrátu. Zdravotní a sociální oblast -146 mil. Kč, Technická správa komunikací -1,67 mld. Kč, jsou to chodníky a silnice, je to přímo spojeno s bezpečím a zdravím obyvatel. Po chodníku chodí každý, nejen ten, kdo jde po něm do divadla. Dopravní podnik hl. m. Prahy -1,7 mld. Kč. Víte, co toto číslo skrývá? Drobné zvýšení jízdného, které musí zaplatit každý z vás a jsou za ním skryty stovky propuštěných zaměstnanců, protože Dopravní podnik šetří. Paradoxně kultura šla nahoru — 97 mil. Kč. Peněz do kultury je víc. (Křik)

K tomuto výroku již není co dodat. Snad jen tolik, že nevěřím svým očím. Očekával bych němý úděs, nikoliv křik! Pan radní Richter tedy svůj resort hájí tak dobře a houževnatě, až mi nahání hrůzu. Za co má být odvolán? Tomu nerozumím.

Srovnávat výroky Milana Richtera s proslulým projevem Milouše Jakeše je nemístné. Autor klipu tím neukazuje nápaditost, ale naopak nedůvtipnost, případně neznalost některých důležitých skutečností. Milouš Jakeš drze zneužíval informace o osobních příjmech známých osobností. Příjmy nemusely nutně pocházet od jedné instituce, natožpak od jednoho města. Informace zjevně nepocházely z legálních zdrojů. (Porušování vlastní legislativy byla totiž pro socialistické státy jakási záliba.) Milan Richter naopak zcela korektně zmínil finanční částky, které hlavní město Praha, tedy jeden ekonomický subjekt, vyplatilo některým konkrétním osobám jako dotaci na jejich podnikání. V žádném případě se nesnažil odhadovat jejich celkové příjmy. Pokud je mi známo, hospodaření dotovaných divadel nepodléhá utajení.

Petice v celé své nahotě

Jak bylo lze očekávat, s velkým nadšením petici propagovali a podepisovali zejména ti podnikatelé v showbusinessu (rozuměj herci a majitelé divadel), kteří mají nejvyšší příjmy a zároveň se diví: Pročpak nám to divadlo neprosperuje...? Pak ať mi někdo vykládá o kulturních „hodnotách“, které nelze vyjádřit penězi! Když jsou ty hodnoty tak cenné, rád bych věděl, proč nejhlasitější řečníci nezačnou u sebe a nejdou příkladem. Kdyby své měsíční příjmy snížili ze sedmiciferných na pěti- až šesticiferné, mohlo by se jejich firmám (rozuměj divadlům) dařit lépe.

Praha má ze všech evropských metropolí nejvíce divadel, přepočteno na počet obyvatel. Z 98 pražských divadel však pouze 18 divadel pobírá dotace. Tato divadla si mezi sebou rozdělí stovky milionů korun, zatímco zbývajících 80 divadel nedostane nic. Předpokládal bych, že představitelé těch osmnácti vyvolených divadel budou mít tolik slušnosti, aby taktně drželi ústa a k petici se vůbec nevyjadřovali... Jak jsem se mýlil! Právě dotovaná divadla se stala nejhalasnějšími propagátory a šiřiteli petice. Že je to neslýchaná drzost? Nikoliv, jen prostá lidská vlastnost. Kdo má hodně, bude chtít více. Kdo lehce nabyl, chce nabýt ještě snáz. Z projevu pana Richtera cituji, tentokrát zcela bez komentáře:

Příklad Divadla Semafor - pan Suchý. Po znemožnění jeho podnikání, protože mu divadlo bylo vytopeno, Praha mu podala pomocnou ruku. Za 50 mil. z městských peněz mu bylo zrekonstruováno divadlo a dáno za nekomerční nájem. Každý měsíc k tomu pan Suchý dostával od města 666 tis. Kč. Nedivím se mu, že tu dnes je, protože v r. 2008 dostal od grantové komise pouze 360 tis. Kč měsíčně. Chápu, že tady musí být a vyjadřovat svůj názor.

Občas si kladu otázky: Proč vůbec ještě existují dotovaná divadla? Proč stát dotuje muzikály, financované zahraničním kapitálem, o jejichž trvalé hodnotě lze již dnes učinit nepříliš příznivý odhad? Co z těch úžasných kulturních hodnot má někdo, kdo nebydlí v Praze nebo nechodí do divadla? Proč někdo za mě rozhodl, že Národní divadlo je pro mě lepší než jiná divadla a že do Národního mohu jít s dotací levněji? Řečeno velmi jednoduše: Co takhle nebrat lidem tolik peněz na daních a nechat je, ať navštěvují představení podle vlastní chuti?

Nelze zpochybnit fakt, že v době Národního obrození, kdy si intelektuálové kladli otázku, proč průmyslově vyspělé České země (a zejména Slezsko) musí živit zaostalé zemědělské Rakousko, se kultura výborně hodila jako prostředek k získání přízně obyčejných lidí, kteří o makroekonomických záležitostech neměli potuchy, a k prokázání vyspělosti a soudržnosti tehdejšího českého národa. Dnes ale tuto úlohu neplní. Není strategicky důležitá. Je to obyčejná služba, terciární sektor ekonomiky. Případná nepeněžní hodnota kultury netkví v ničem jiném než v přízni lidí — diváků. Obávám se, že vlivem posledních událostí v oblasti divadla i filmu jejich přízeň utrpí.

Historie se opakuje aneb „Český film“

Kdykoliv se doslechnu o pokusech získat od státu dotace pro českou kinematografii, kladu si podobné otázky jako v případě divadla. Předesílám, že českou kinematografii hluboce nesnáším. Mí rodiče při výskytu mnohých českých filmů ihned přeladí na jinou stanici. Když jsem se sám na několik takových filmů podíval, seznal jsem, že v tomto směru zcela sdílím jejich názor. Nemám zájem o film, kde se nestřílí dávkou. Nemám zájem o film, kde chlastá Bolek Polívka. Nemám zájem o film, který nemá kvalitně provedené a propracované triky a efekty. Nemám zájem o film, který mi předkládá rádoby filozofické myšlenky, které jsem řešil a úspěšně vyřešil už v patnácti letech. Už vůbec mě nelákají přehlídky umění slavných antichartistů ze 70. a 80. let, případně ex-antichartistů z 90. let. To jsou důvody, proč mi financování českého filmu z peněz daňových poplatníků tolik leží v žaludku.

Rád bych předem poukázal na nesmyslnost samotného pojmu „český film“. Otázka je jednoduchá: Který film je „český“? Jinými slovy, který film má dostat dotace od státu?

Zkusme nyní na chvíli zapomenout na uvedený rozpor. Někteří tedy tvrdí, že dotace pro český film nejsou dostatečné a že by měly být podstatnou měrou zvýšeny. Jednoduchá otázka zní: Proč? Snad proto, že „nás“ české filmy prezentují v zahraničí? Koho že prezentují? Mě rozhodně ne! Když jsem se tu a tam potkal s někým z Francie nebo z Velké Británie, často říkali něco ve stylu: „My u nás známe spoustu zahraničních filmů. Máme tu občas nějaké španělské, samozřejmě italské, ale třeba i maďarské, taky z bývalé Jugoslávie a tak různě. No ale české...? Ty neznáme. Existují vůbec? Je nějaký z nich dobrý?“ Co jsem jim měl říct? Snad pravdu? Jak asi trefně říct, že hlasitost křiku o dotace a četnost ubohých protestů na mezinárodních festivalech, kde po českých filmech neštěkne ani pes, neustále roste, a to nepřímo úměrně kvalitě? To se říká těžko.

České filmy prezentují Českou republiku pouze pro několik (desítek) filmových kritiků a několik (tisíc) diváků na festivalech; navíc často ve velmi špatném světle. V obecném povědomí drtivé většiny lidí, kteří se nezabývají filmem a nenavštěvují festivaly, nezmění vůbec nic. Nepřináší zvýšení cestovního ruchu, které však lze vzhledem k poskytnutým dotacím právem očekávat! Když divák uvidí (již zmiňované) Mission Impossible nebo xXx, řekne si: „No jo, Praha... Kde to asi je? Kam vlastně letos pojedu na dovolenou?“ Mohl by mít tentýž účinek třeba film Samotáři? Odpovím si sám: Ani omylem. Při výběru tohoto příkladu jsem se ještě velmi mírnil: Co třeba známé hity s Vaculíkem a Tofim? Po jejich zhlédnutí by se kdekdo Praze vyhnul obloukem! Který český film tedy dělá Praze dobré jméno? Že by snad Dědictví aneb Jediný film, který má odporný vulgarismus hned v názvu a který ukazuje na plech ožralého Bolka Polívku od začátku do konce? Kdepak... Nebo třeba pokus o absurdní drama zvaný Vrchní prchní? Ale ne, raději toho výčtu nechme, ještě se mi udělá nevolno. Kdybych měl celý odstavec shrnout do dvou vět: Nemám zhola nic proti českým filmům. Jen se ptám, jaká byla návratnost poskytnutých dotací!

Při pokusech obhájit oprávněnost dotací po český film je často používáno tvrzení, že většina Čechů „přece“ preferuje vyčpělé a rádoby vtipné hořkosladké komedie. Mé preference se však s takovým tvrzením neshodují a totéž platí pro mnoho lidí v mém okolí. Bez střelby dávkou, případně bez prvků science-fiction — skutečné science-fiction, nikoliv výsměch-fyzice-fiction — si neumím film představit. Alespoň ne takový, který by se mi líbil a který by mi stál za zhlédnutí. Vkus každého člověka je samozřejmě jiný a já vkus ostatních lidí respektuji. Co se jednomu líbí, může druhý považovat za podřadné. Proto zde nevynáším žádné obecné soudy na téma „úroveň“ a podobně. Jen o jediné prosím: Nechť mi nikdo netvrdí, že český film se líbí většině obyvatel České republiky. Po takovém výroku se začínám do krve hádat!

Nemá smysl vést spory o vkusu, případně naříkat, že křičící menšina neustále umývá schody pasivní většinou. Řešení je přece jednoduché. Co takhle nebrat lidem peníze na daních a nechat je, ať zhlédnou film podle vlastní chuti? Pokud budou politici považovat českou veřejnost za nesvéprávnou, nepřispěje to ani k jejich popularitě, ani k popularitě dotovaných kulturních počinů. Občané této země nejsou malé děti, před kterými schováváme Playboy a kterým lze beztrestně zprohýbat představu o světě takzvanými filmy pro děti... Právě z českých filmů pro děti jde strach. Jsem pevně přesvědčen, že sledování tohoto žánru postupně a cíleně přetváří děti do podoby nemyslících konzumentů české kinematografie. Jedině zásluhou mých rodičů jsem byl tohoto zhoubného vlivu uchráněn. Za to jsem jim dodnes vděčný.

Například klasická francouzská kinematografie, zejména ta mainstreamová s Louisem de Funées, se spoustě lidí nemusí líbit. (Mně se taktéž hrubě nelíbí.) Na rozdíl od české kinematografie je ovšem mezinárodně známá a uznávaná a francouzským filmům nelze upřít jakási elegance. Francouzský humor totiž ke své existenci většinou nepotřebuje ani litry chlastu, ani vulgarismy, ani neustálé opakování historických námětů. To říkám (s respektem) i přesto, že francouzské filmy nemám v oblibě a zásadně je nevyhledávám.

Film je zkrátka a jednoduše podnikání. Hollywoodský film žádné dotace od státu nezíská. Když chce někdo natočit film, musí mít nejen umělecké kvality, zkušenosti a dobré nápady, ale musí si umět najít sponzory. Když pan Jiří Menzel nedávno začal vykládat, že je dítě socialismu a že neumí najít sponzora, nevycházel jsem z údivu. Tak dokáže v konkurenci uspět nebo ne? Pokud ano, producenti jistě o jeho projekty budou mít zájem. Pakliže ne, na co si vlastně stěžuje? Návštěvnost jeho nedávného hrabalovského filmu ukázala, že první možnost platí. Pak ale opravdu netuším, proč se režisér jeho formátu ztrapňuje tak hloupými výroky. Ano, je to zasloužilý umělec (řečeno komunistickou rétorikou), který dostal někdy v šedesátých letech Oscara. To byl nepochybně obrovský úspěch. Ale úspěch není člověku zaručen doživotně!

Zde je správné místo pro druhou historickou vsuvku. V dobách Národního obrození museli umělci hledat své sponzory (tehdy zvané mecenáši) z řad firem (tehdy šlechticů — podnikatelů) sami. Mám takový nepříjemný pocit, že pouze v této nepříznivé době prožívala česká kultura jakýsi zlatý věk. Samozřejmě ne v otázkách kvantity, ale kvality. Má ryze laická intuice mi našeptává, že od dob První republiky až do dnešní doby se už nikdy takové období neopakovalo. První republika trvala příliš krátce. Následná totalitní zvůle kulturu zčásti omezila, zčásti zcela zrušila. Česká republika má zatím příliš krátkou historii a příliš mnoho „dětí socialismu“ s milionovými příjmy. Vůbec nic proti nim nemám. Právě naopak, jsou to úspěšní lidé, které lze jistým způsobem obdivovat. Jejich schopnost získat v dobách komunistické diktatury majetek a postavení vzbuzuje hluboký respekt, ne-li obavy. Bylo by skvělé, kdyby si tito lidé uměli užívat klidného stáří a kdyby nevykřikovali do světa nesmysly.

Kdo nás skutečně prezentuje v zahraničí?

Následující úvaha si klade za cíl poukázat na nesmyslnost kulturních dotací obecně. Je snadné si uvědomit, že instituce, které naši zemi nejhalasněji prezentují v zahraničí, nedostávají za své zásluhy od státu zhola nic. Je třeba se ptát, proč by kulturní prezentace měla být explicitně financovaná státem, přestože o jejím vlivu lze s úspěchem pochybovat.

Firma Škoda Auto, a. s., prezentuje naši zemi v zahraničí mnohem intenzivněji, než české filmy a česká divadla dohromady. Kolik peněz za to dostane? Že nic? Ale jak je to možné? (Je to ovšem zcela správné a staví to dotované filmy do ještě ostřejšího kontrastu se zdravým rozumem.)

Má-li být podporován „český“ film, proč není podporován také „český“ software? Když někdo vytvoří „český“ software, u kterého se prodá milion licencí v zahraničí, co za to dostane od státu? Zase nic? Ale jak to? Vždyť přece oslovil v zahraničí přinejmenším desetkrát více lidí než všechny české filmy za rok dohromady. „Českých“ programů s více než milionem licencí je spousta, a to ještě nemluvím o open-source! Pravdou však je, že definici slova „český“ bychom zde hledali velmi těžko, stejně jako v případě filmu.

Dnes je naneštěstí velmi snadné brát lidem peníze a vracet je vybraným zaměstnavatelům jako dotace. Že je to absurdní? Ano, je. Přesně tohle důrazně vyžaduje petice „za Prahu kulturní“. Pouze stačí ty vyvolené zaměstnavatele nazvat neziskovými, kulturně přínosnými, trvalé hodnoty uchovávajícími, všeobecně prospěšnými a tak podobně. Je mi z těch eufemismů vskutku zle!

Hodnoty versus ideologie

Časté zneužívání slova „hodnota“ mě přivedlo k několika krátkým úvahám nad jeho významem. Každý z nás jistě nějaké hodnoty uznává, ale většina lidí je nedokáže jasně definovat. Hodnota je pro mě něco, kvůli čemu jsem ochoten bezplatně obětovat svůj volný (a nejen volný) čas a co jsem odhodlaný chránit a uchovávat, aniž bych si za to nárokoval odměnu. Příkladem budiž rodinné hodnoty. Ty jsou lidem vlastní, nikdo o jejich existenci nepochybuje a jejich ochranu nikdo nezpoplatňuje ani nevyčísluje penězi. Život a zdraví jsou další jednoduché příklady skutečných hodnot. Snaha uchovat život je přirozená a taktéž nějakému přímému zpoplatnění nepodléhá.

Neodpustím si třetí zmínku o Národním obrození. Tehdejší kulturní hodnoty byly taktéž skutečnými hodnotami ve smyslu předchozího odstavce. Spousty lidí jim věnovaly svůj volný čas bez nároku na zisk. Kultura tehdy doopravdy nebyla podnikáním, ale kladla si mnohem vyšší cíle. Tehdejší životní úroveň podle mého názoru ani neumožňovala, aby byla kultura vnímána jako služba. V naší době je ovšem situace zcela jiná. Kultura se už dávno nepojí s naději na ekonomickou nezávislost národa. Dnes jde o zcela standardní soubor služeb.

Dobře fungující státní správa je ryze světská instituce. Stát se nesmí snažit pronikat do jakési duchovní sféry a ovlivňovat kulturní dění v domnění, že jedná správně. Stát z principu nedokáže nic dělat efektivně. Čím méně činí, tím menší budou ztráty. Roli mecenášů zastoupit nemůže. Jakmile lidé z těch nejvyšších příjmových skupin začnou řečnit o hodnotách, které nelze vyjádřit penězi, zní to nanejvýš podezřele. Politik by už vůbec neměl taková slova brát do úst, protože kromě života a zdraví pro stát neexistují hodnoty, které by nebylo možné vyjádřit v penězích! V opačném případě jde o stát ovládaný ideologií, což je za všech okolností špatný stát.

Nechť divadla i filmoví tvůrci tvoří, podnikají a prosperují, nic proti nim. Až někdo bude chtít zavést daňové úlevy pro kulturní instituce, budu nadšeně pro! Podstatné ovšem je, aby všechna divadla fungovala na základě vlastních příjmů a ne z kapes daňových poplatníků, z nichž drtivá většina jejich služeb nikdy nevyužije. Pro podnikání v oblasti filmu musí platit podobné zásady.

Proč vlastně dosud ještě neexistuje petice „Za Prahu bezpečnou aneb Ať už nikdy neumírají lidé na přechodech a silnicích“? Pro tuto myšlenku se nenajdou plamenní řečníci a organizátoři petic? Nenajdou. Tato myšlenka totiž nedokáže naplnit jejich kapsy. Některé hodnoty jsou pro ně totiž „méně nevyčíslitelné“ než jiné nevyčíslitelné hodnoty! A právě toto je ta zhoubná ideologie, o níž jsem hovořil již v úvodu mého blogpostu. Kdo četl slavné dílo 1984 od George Orwella, jistě se dočetl, jakou škodu může napáchat nesprávné uspořádání hodnot, případně vznik hodnot fiktivních... Bohužel i v roce 2008 je toto dílo stále velmi aktuální.

Až zase někdo začne řečnit o nevyčíslitelných hodnotách, snažně prosím, ať upřednostní ty podstatné před těmi méně podstatnými. Jak tedy můžeme bojovat proti dětem socialismu a proti jejich ideologii, lživě označené za hodnoty? Řešení je tak prosté: Zbavme volnou ruku trhu jejích pout. Ta volná ruka pak bude pohlavkovat, pohlavkovat a pořád pohlavkovat, dokud v naší zemi nezavládne zdravý rozum!

Odpovědět

Opačný názor

Uživatel:

calavera

Datum:

2008-05-29

Čas:

02:03:29

Reakcí:

1

Tohohle tématu jsem se dotknul při reakci na zmiňovaný článek v lidovkách ve svém blogu (http://www.calavera.info/v1/blog/2008/05-12-19-36-tajovsky-a-divadlo.html), takže zde opačný pohled pouze ve zkratce.

O tom, zda dotovat kulturu je možné diskutovat. Já si myslím, že ano, ale uznávám i opodstatněnost opačného názoru. Myslím si, že stát by měl podporovat to nejlepší, co jeho lidé dokážou vyprodukovat, ať už je to kultura, sport nebo základní výzkum. Chápu ale, že existuje myšlenkový proud prosazující způsob "ať se stará každý sám o sebe, přežijí nejsilnější". Mně osobně je proti srsti myšlenka sportovce, který vyhraje mistrovství světa a zbytek roku musí jezdit po otvíračkách obchoďáků aby si vydělal alespoň na vybavení a zázemí, které by mu dovolilo výkon opakovat. Stejně tak se mi nelíbí, když světoznámý režisér s oscarem musí prosit pány generální ředitele stavebních firmem o almužničku aby mohl uvést dílo českého světoznámého autora. Když peníze nedostane, nemá ani šanci svůj talent projevit (víte kolik by musel stát lístek, aby se i při vyprodaném hledišti alespoň zaplatilo divadelní představení?).

Problém s Richterem je ale úplně někde jinde a podle mě mimo jakoukoli diskuzi. On (jak je zde správně ukázáno) nechce zrušit nebo omezit dotace na kulturu. Pouze jako hodnotící klíč pro rozdělení chce použít místo posudků odborné veřejnosti množství vydělaných peněz. Jednoduše řečeno vybere peníze za účelem podpory kvalitních produktů, ale rozdá je subjektům s nejlepší reklamou. Několikrát bylo též upozorněno na to, že se k tomuto odhodlal poté, co odborná komise zamítla obrovské zvýšení dotací jeho přátelům jako naprosto zcestné z pohledu kulturního významu. Prostě si jenom našel cestičku, jak tyhle relevantní námitky obejít. Kdyby mu vyhovoval jiný klíč, použil by jiný. Takhle má ale náhodou také výhodu fanatické podpory liberálních ekonomů.

Ačkoli je v úvodu článku zmiňována nezaujatost, číší z toho jasně odmítání kultury jako základního prvku společnosti. Přenechejme lidem, ať nechají přežít kulturu, která se líbí většině? Tak bychom také mohli nechat na žácích, ať chodí na hodiny, které se jim líbí. Myslím, že hodina balení jointů by na sebe nenechala dlouho čekat. Přemýšlel jste někdy nad tím, že jediné, co má doopravdy šanci přežít je sex, drogy a agrese? To je ale omezeno zákonem. Proto je názor, že přežije schopnější, pouze pseudoliberálností. Je to pouze o společenské dohodě, kde se určí hranice toho, co je dobré podporovat a co ne. Stejně jako většině lidí vadí zábava založená na ukazování přirození souložící dvojice, vadí mně zábava založená na krkání a prdění, ačkoli by to byla jistě suveréně výdělečnější akce než hra o křehkosti lidské duše, při které se musí přemýšlet. Vtipné je, že zmiňujete Orwella. Přitom právě Angsoc vyrůstá z Marxových myšlenek základny (materiálnosti) a nepotřebné nadstavby (intelektuálního vyžití). Několik kilometrů dálnice by stačilo na roční financování většiny pražských divadel. Jestli tohle není Angsoc, tak už nevím.

Je toho hodně, na co mám potřebu reagovat, tolik, že ani nevím, proč jsem vlastně začal. Shrnout to lze těžko. Debata o tom, zda dotovat kulturu, ano. Debata o tom, co udělal Richter, ne.

Odpovědět

Komentář k opačnému názoru :-)

Uživatel:

andrej

Datum:

2008-05-29

Čas:

12:53:48

Reakcí:

1

Tento názor chápu a respektuji, přestože s ním nesouhlasím. Zkusím stručně shrnout své poznámky.

Základní výzkum je tím, co nás vyvedlo z jeskyní. Díky němu dnes nemáme padesátiprocentní kojeneckou úmrtnost a bídu s nouzí všude kolem. Podpora základního výzkumu je tedy nezbytnost. Pokud jde o sport, vůbec mě nezajímá a zásadně ho nesleduji, ale nic proti němu nemám. Živí ho totiž výhradně sponzoři a vstupné. Jediné, co mi na sportu vadí, jsou televizní přenosy financované z koncesionářských poplatků. (U komečních televizí je samozřejmě vše v pořádku.) Ruku na srdce, který vítěz mistrovství světa má hluboko do kapsy? Pravdou je, že drtivá většina vrcholových sportovců se ve stáří potýká se zdravotními problémy. Ale své zaměstnání si vybrali sami. Vědecký výzkum i sport bych tedy ponechal stranou, v prvním případě z důvodu obrovského přínosu a ve druhém případě z důvodu ekonomické soběstačnosti.

Konečně se dostávám ke kultuře. Ta ještě žádnou civilizaci z jeskyně nevyvedla, spíš naopak. Kdyby najednou přestala existovat kultura, nestalo by se zhola nic. Kdyby ze dne na den zmizela například informatika, nepohnulo by se z místa jediné auto ani letadlo, nefungovaly by banky, elektrárny, telefony ani městská doprava. Kultura může být někomu blízká a může být pro něj důležitá. Má však nulový praktický význam. To je při důležitých rozhodnutích nutné mít na paměti. Pozor, tato úvaha má spojitost s marxistickými žvásty pouze na první pohled. Na druhý pohled je dobré si uvědomit, že se nesnažím něco omezovat, cenzurovat nebo zakazovat. Jde mi pouze o uspořádáni hodnot v prostředí se silně omezenými zdroji.

Věta ohledně přežití nejsilnějšího vyplývá ze zásadního nepochopení mé argumentace. Solidaritu s nemocnými a jinak handicapovanými spoluobčany považuji za velmi důležitou. Právě tato solidarita je důležitým jevem, který nás odlišuje od zvířat. Jenže jiná je solidarita v otázce jídla a obydlí a jiná v otázce milionového byznysu! Divadlo a film jsou byznys. Nejde tam o přežití a základní potřeby pro důstojný život, nýbrž o zisk. (Zejména propagátoři petice Za prahu kulturní víc než jasně ukazují, že tomu tak je.)

Světoznámý režisér??? Tyto zavádějící fráze by možná bylo lépe nechat stranou... Ujasněme si, že prostředí mezi Sněžkou a Šumavou, kde je pan Menzel známý, není celý svět. Dal jsem si tu práci a nahlédl jsem do tří zahraničních databází režisérů. Jiřího Menzela jsem ve dvou z nich nenašel a v té třetí byl uveden jako herec ve filmu Ostře sledované vlaky. (Ano, ten mladý lékař je Jiří Menzel, ale o režii tam kupodivu zmínka nebyla...) Kromě toho bych rád věděl, kdo ze (skutečně) světoznámých režisérů dostává zcela automaticky nabídky od sponzorů... Kdyby začal například Steven Spielberg vykládat v médiích o nějakém svém znamenitém projektu a za pár let by pak vyčítavě podotýkal, že ho nikdo celou dobu neposlouchá, asi by byl všem pro smích. Zpočátku si musel své místo na slunci vybojovat sám. Dnes, když už je i producentem, se nikoho doprošovat nemusí a taky nedoprošuje.

Opatření radního Richtera taktéž neschvaluji. Jsem šokován tím, jak ohromné prostředky se promrhají podporou bídně hospodařících kulturních institucí. Přidělování dotací podle vydělaných peněz je samozřejmě také nesmysl, stejně jako jakékoliv jiné kulturní dotace. Pokud jde o podporu „kvalitních“ produktů, s touto formulací mám trochu problém. Kvalita, kterou nelze vyjádřit čísly, je živnou půdou pro korupci všeho druhu. Nejsem sice ekonom, ale zastávám liberální názory. Moji podporu ovšem pan Richter rozhodně nemá! Asi jsem výjimkou potvrzující pravidlo...

Ano, odmítám kulturu jako základní prvek společnosti! Je snad dámské kadeřnictví základním prvkem společnosti? Nikoliv, je to služba, stejně jako kultura. Společnost stojí na mnoha základech, díky nimž mohl proběhnout vývoj od doby kamenné až po dnešek. Kultura mezi ně nepatří. Existuje mnoho období lidských dějin, v nichž kultura přinášela víc škody než užitku.

Hodina balení jointů je velmi špatné přirovnání. Školní znalosti jsou totiž pro život v dnešní společnosti nezbytné. Díky nim může člověk pracovat a uspokojit tak své životní potřeby. Kultura ovšem mezi základní životní potřeby nepatří a k jejich uspokojení nepřispívá. Dalším faktem je, že až do 15 (resp. 18) let podléhají mladí lidé (i z pohledu zákona) jakémusi diktátu rodičů a vzdělávacích institucí. Je tomu tak proto, že ještě nejsou schopni činit informovaná rozhodnutí o své budoucnosti. Netuším však, proč by měl dospělý daňový poplatník podléhat diktátu kulturních institucí po celý svůj život. Drogy, sex a agrese... To je nějaká oblíbená fráze agresorů z oblasti kultury? ;-) Povinné vzdělání a povinné financování kulturních institucí opravdu není totéž.

Orwell se dá chápat mnoha způsoby. Preferování kultury před dopravou nebo zdravotnictvím je typickým příkladem pokřiveného žebříčku hodnot. Vybízí k jasné otázce: Tak stavíme tedy lidský život na první místo nebo ne? Pokud ne, musíme se také zeptat, kolik životů zmařených při autonehodách na nebezpečné křižovatce vykompenzuje například jedno divadelní představení, které by nemohlo být nastudováno, pokud by byl postaven kruhový objezd... To je tak nepříjemná otázka, že bych ji raději neřešil a dal bych přednost kruhovému objezdu.

Dovolím si ještě pár poznámek k zábavě založené na krkání a prdění. Jsem si téměř jist, že volná ruka trhu by časem takovou zábavu vypohlavkovala na okraj zájmu. Problém je jednoduchý: Zakázané ovoce chutná vždy opojně. Kdyby každá zábava byla zcela otevřeně dostupná a mohla volně (tržně) konkurovat jiné zábavě, myslím si, že krkání a prdění by bylo měsíc populární, měsíc tak nějak vyčpělé a nakonec by už nikdo nevěděl, že něco takového vůbec existuje. Dnes je ovšem zábava regulovaná tak přísně, že cokoliv rádoby alternativního a rádoby neotřelého přiláká (nezaslouženou) pozornost.

Několik kilometrů dálnice by stačilo pro záchranu několika lidských životů každý rok. Ani všechna divadla světa dohromady nemohou mít vyšší hodnotu než lidský život. Jakmile připustíme opak, pak už je možné cokoliv a můžeme rovnou začít používat pojem „lidský materiál“. (Ten pojem jsem nevymyslel já. Vyskytuje se ve znamenité knize Kallocain (Karin Boye).)

Další sousloví, které mě zaujalo, je „intelektuální vyžití“. Myslím si, že tento pojem má tolik významů, kolik je na světě lidí. Zobecňovat intelektuální vyžití na něco, co údajně většina lidí označuje slovem kultura, a tvrdit, že je to dobré pro všechny, mi připadá uhozené. Hledám-li intelektuální vyžití, sáhnu po knize od Donalda Knutha nebo Richarda Feynmana. Že se nevejdu do průměru, to mi pranic nevadí. Těší mě aspoň vědomí, že (narozdíl od mnoha lidí, včetně pana Richtera) své zájmy nikomu nevnucuji a nepotřebuji dotace od těch, kteří tyto zájmy nesdílí.

Odpovědět

Chápu

Uživatel:

calavera

Datum:

2008-05-30

Čas:

13:58:55

Reakcí:

0

K tomu už není co dodat.

Odpovědět

| Platné XHTML a CSS| | Prohlížeč: Gecko (Firefox), KHTML (Konqueror) | | Počítadla: 284424 zobrazení, 16624 IP adres |